Nová rubrika 10 + 1 dá nahlédnout, co poslouchají muzikanti napříč žánry. Věku. Pohlaví. Bubeník Bota do toho mlátí v Illegal Illusion a o nich ještě brzo uslyšíme, protože pokud jste nezaregistrovali desku Things After Death, která vyšla mimo jiné i coby příloha časopisu Full Moon (selfpromo), možná si všimnete vinylu, který se valí z pece v těchto dnech.
1. Shannon Wright - Over the Sun (2004)
Povedlo se jí dát na desku to, co se postupem času z hudby vytratilo (nebo už to tam jednoduše neumím najít), např. z Tori Amos, Björk, P. J. Harvey. Ona to tam má a ještě tak tisíckrát.
2. Battle of Mice - A Day of Nights (2006)
Tak todle mě rozsekalo na maděru, tolik emocí nejenom ve zpěvu už jsem dlouho neslyšel, jestli teda vůbec. Ještě že už tenhle projekt frontmanky z Made Out of Babies (Julie Christmas) a kytaristy Red Sparowes (Josh Graham) neexistuje a stihli natočit jenom jednu desku... Jen těžko by ji překonávali.
3. dEUS - Pocket Revolution (2006)
Mnou dlouho přehlížená kapela. No respektive jsem ji tak dlouho přehlížel, až jsem se jednoduše zamiloval, a týden bez ní nevydržím.
4. Hems Alee - Night Terror (2008)
Paráda... Když pomalu, tak takhle.
5. Auxes - Ichkannnichtmehr (2010)
Důkaz toho, že i punk jde dělat v 21. století s grácií a bez kalkulu. Hymna za hymnou.
6. Baroness - Yelow and Green (2012)
Při prvním poslechu jsem si říkal „Ty vole, to si ze mě dělají prdel - co to kurva je?“, no a teď je tady píšu. Nic nového, spousta artrockových klišé, ale s ksichtem, a podotýkám s velkým ksichtem, žádné kopírování, ale osobitý přístup k tisíckrát ohraným věcem.
7. Mastodon - Hunter (2011)
V podstatě o nich platí to samé, co o Baroness, akorát v sobě mají více metalových klišé.
8. Blonde Redhed – 23 (2007)
Nejlepší indie rock/popová deska všech dob.
9. Autolux - Future Perfect (2004)
Parádní, dokonale zašpiněná indie kytarovka.
10. Troy Von Baltazar - The TVB (2009)
Nejtemnější týpek z nejtemnějších týpků. Krása nesmírná.
A guilty pleasure? No, tady nevím...
Momentálně asi Neurosis a není to tím, že byli na předchozí obálce Full Moonu. Všechny desky od Enemy of the Sun až doteď. Co k tomu říct? Není moc co. Jak už jednou kdosi řekl, si nevzpomenu kdo: „Mluvit o hudbě, je jako tančit o architektuře.“
Originál článek here